V pátek přišly výsledky testu. Nahoře na Samově stránce stálo číslo, napsané červeně a zakroužkované.
Sam se na to číslo dlouho díval. Bylo malé. A nějak se zdálo, že tam v červeném inkoustu říká něco většího než jen o matematice. Jako by říkalo: takhle chytrý jsi. Tohle jsi ty. Celý víkend ho to číslo pronásledovalo jako malý šedý mráček.
V sobotu nic nepostavil. V neděli nic nenakreslil.
Ale v neděli večer ho babička požádala, aby jí pomohl opravit starou zahradní branku, tu, která už léta visela nakřivo. Nikomu se to nepodařilo.
Sam si klekl do mokré trávy, pootočil pantem sem a tam, přemýšlel o tom, zkusil to znovu — a branka se zavřela s tichým, dokonalým cvaknutím.
Babička nezatleskala. Jen se na něj podívala a tiše řekla: „Je v tobě mnohem víc, než co zatím kdo změřil.“ Sam pomyslel na to číslo červeně.
Řeklo mu jednu malou věc o jednom šedivém ránu. Nevědělo nic o brance. Nevědělo nic o příbězích, které nosil v hlavě, ani o tom, jak dokázal rozesmát svou malou sestru, ani o všech věcech, které ještě ani nezkusil.
Číslo ti může říct, jak dopadl test. Nikdy ti nemůže říct, kdo jsi.
Jedna výzva k úžasu: zkus si vybavit jednu věc, kterou umíš a na kterou se žádný školní test nikdy neptal. I na tom záleží.
(z 1. kapitoly „Rána a úžas“ — číslo napsané červeně)