Zdá se mi, že slova mohou přežít světy, které jim původně dávaly sílu. Přecházejí z věku do věku jako obnošené mince, jejich obrazy jsou zpola smazané, a přesto se jimi stále dá platit. Božská moc je jedním z takových výrazů. U některých lidí stále vyvolává nezaměnitelně náboženský obraz: vládce nad oblaky, nebeského soudce, sílu, která žehná, trestá, přikazuje a dohlíží. Jiným připomíná starší náboženské krajiny: bohy bouře, posvátné ohně, kadidlo, kostelní věže, dětský strach, dětskou útěchu. Mnoho moderních lidí, možná pochopitelně, cítí pokušení nechat tento výraz úplně za sebou. Říkáme si, že moc je dnes politická, ekonomická, technologická, administrativní. Božské, předpokládáme, patří jiné době.
A přece mě má vlastní cesta vedla jiným směrem. Čím pozorněji jsem se díval na moderní svět, tím méně jsem byl přesvědčen, že božské zmizelo. Domnívám se, že se přestěhovalo. Budu-li hledat jen bohy, zázraky a posvátné texty, přehlédnu, jak starší vzorce poslední platnosti přežívají uvnitř novějších forem. Přehlédnu Rozum, když zní, jako by proti němu nebylo odvolání, Národ, když žádá bezmeznou oběť, Trh, když se s ním zachází jako s osudem, vědecký či technický jazyk, když se užívá, jako by sám o sobě dokázal rozhodnout morální otázky, i algoritmy, když předkládají seřazené výsledky jako neutrální nutnost. Staří bohové možná na mnoha místech pohasli. Hlubší struktura, myslím, často jen změnila adresu.
Pracovní definice
Pro účely této knihy potřebuji definici dost širokou, aby dokázala sledovat tento vzorec napříč staletími, ale zároveň dost pečlivou, aby se nerozpustila v metaforu. Když tedy mluvím o božské moci, mám na mysli cokoli, co si v dané společnosti nárokuje poslední autoritu nad významem a hodnotou — cokoli, co rozhoduje o tom, co je skutečné a dobré, kdo smí vládnout a kdo musí poslouchat.
Je to moc, která říká, nahlas nebo tiše: toto je skutečné; na tomto záleží; toto se počítá jako dobré, hanebné, hodné, marné, normální, deviantní, možné. Je to moc, která může žádat oběť nejen víry, ale i času, práce, důstojnosti, touhy, pozornosti, budoucnosti a někdy i samotného života.
V mém pojetí zde nejde především o nadpřirozeno. Jde o autoritu. Méně mě zajímá, zda nějaká moc mluví ve jménu nebe, než zda si nárokuje poslední slovo. Božská moc v tomto smyslu vytyčuje hranici mezi skutečností a neskutečností, hodnotou a bezcenností, smyslem a nesmyslností. Může mít tvář boha, krále, proroka, strany, vůdce nebo stroje. Může se také objevit jako něco rozptýlenějšího, a proto hůře napadnutelného: Dějiny, Příroda, Bezpečnost, Pokrok, „ekonomika“, „data“ nebo dokonce „sama realita“, když se tato slova pronášejí, jako by už byla morálně vyložena a stála mimo spor.
Někdy se taková moc dá snadno najít. Sídlí v chrámech, palácích, soudech, parlamentech, ministerstvech, bankách, laboratořích, kampusech nebo serverovnách. Jindy je těžší ji spatřit, protože se skrývá v návycích, předpokladech, institucionálních rutinách, softwarových kategoriích, vzdělávacích systémech a příbězích o tom, „jak svět funguje“. V takových případech je rozhodující otázka prostá, i když ne vždy snadná k položení: představuje se tato moc jako jedna síla mezi jinými, otevřená posouzení a revizi, nebo jako měřítko, podle něhož musí být souzeny všechny ostatní věci? Když nastane to druhé, domnívám se, že se děje cosi božského, ať už to tak někdo nazývá, nebo ne.
Znaky božské moci
Když jsem tento vzorec sledoval dějinami, dospěl jsem k přesvědčení, že božská moc za sebou zanechává opakující se stopy.
Zaprvé odolává pochybnosti. Zpochybňovat ji začne působit nejen jako obtížné, ale jako nepatřičné. V jedné době se tato nepatřičnost může nazývat rouháním, v jiné zradou, v další iracionalitou, v další nezodpovědností či profesní sebevraždou. Nálepka se mění. Tlak zůstává. Člověk má nabýt dojmu, že vážně smýšlející dospělí takové otázky nekladou.
Zadruhé představuje vlastní uspořádání jako nevyhnutelné. Neříká: „tohle je jeden řád mezi jinými.“ Říká, nebo silně naznačuje: „tohle je prostě realita.“ Lidská rozhodnutí jsou překryta jazykem nutnosti. Výsledky jsou přepsány jako fakta. Záměr je přejmenován na osud.
Zatřetí skrývá autorství. To je možná ze všech znaků ten nejdůležitější. Někdo ta pravidla vytvořil. Někdo zvolil, co se bude počítat, co se bude ignorovat, koho chránit, jaká rizika snášet, jaké ztráty označit za přijatelné. A přece božská moc má sklon tyto lidské ruce stahovat z dohledu. Mluví neosobním hlasem: Bůh to chce. Příroda to vyžaduje. Rozum to dokazuje. Trh rozhodl. Algoritmus to předpověděl. Jakmile se tento hlas ustaví, odpor je těžší, protože už se nepřete s člověkem nebo institucí, nýbrž s „realitou“.
Začtvrté přirozenizuje hierarchii. Ti nahoře se jeví jako schopnější, racionálnější, zasloužilejší, nezbytnější. Těm dole se jemně či tvrdě sděluje, že jejich nižší místo odráží samotnou strukturu věcí. V jedné éře se to může vysvětlovat nebem, v jiné rodem, v jiné ctností, zásluhou, talentem, soutěží či daty.
A zapáté, snad nejjemněji, se božská moc nevnucuje jen shora. Reprodukuje se i zdola. Předáváme dál její příběhy. Zdobíme své životy jejími symboly. Poměřujeme sebe i druhé jejími měřítky. Cítíme hrdost, když podle její logiky uspějeme, a stud, když selžeme. I ti, které nějaký řád zraňuje, na něm mohou lpět, protože se stal rámcem, skrze nějž dává život smysl. Proto nevidím božskou moc především jako spiknutí padouchů. Častěji je to sdílené očarování: odměňující nestejně, často nespravedlivé, ale udržované širokou účastí.
Božská moc a obyčejná moc
Ne každé uplatnění moci si zaslouží toto širší jméno. Rodič má moc nad dítětem. Učitel má moc ve třídě. Manažer, pronajímatel, výbor, vládní úřad či místní zastupitelstvo — to všechno vykonává formy moci, které mohou být spravedlivé nebo nespravedlivé, trpělivé nebo zneužívající. To však nejsou vždy božské moci. Často jde o obyčejné moci: omezené, situované, odpovědné a v zásadě otevřené revizi.
Posun nastává tehdy, když se obyčejná moc pokouší odít do poslední platnosti. Vládce přestává být pouze vládcem a stává se nositelem nebeského mandátu. Zákon přestává být lidským uspořádáním a stává se „přirozeným řádem“. Politika už není jednou volbou mezi jinými, ale jedinou racionální možností. Ekonomický systém je předkládán jako nevyhnutelný výraz lidské přirozenosti. S algoritmem se nezachází jako s nástrojem utvářeným předpoklady a daty, ale jako s hlasem samotné reality. V tu chvíli moc prochází skrytými dveřmi. Halí se do nevyhnutelnosti a morální záře.
Na tomto zahalení záleží. Jedna věc je přít se s ministrem, zaměstnavatelem, monarchou, radou nebo institucí. Druhá věc je, když je vám řečeno, že se přete s Přírodou, Bezpečností, Pokrokem, Rozumem nebo samotnou Realitou. Symboly se napříč staletími mění, ale ctižádost je rozpoznatelná: moc se snaží přesunout sama sebe za hranici vyjednávání tím, že se posvětí. V tomto smyslu jsem začal chápat božskou moc jako obyčejnou moc učiněnou posvátnou, nebo přinejmenším učiněnou zdánlivě nedotknutelnou.
Proč si ponechat slovo „božská“?
Nejednou jsem se sám sebe ptal, proč nadále používám tento starší jazyk. Proč nemluvit jen o ideologii, hegemonii, systémech, institucích nebo sociální kontrole?
Slovo božská si ponechávám ze tří důvodů.
První je ten, že mi pomáhá spojit jednotlivé věky. Pokud vyhrazuji božský jazyk pouze pro výslovně náboženské společnosti, vytvářím falešný historický příběh, v němž starověcí a středověcí lidé žili pod posvátnou mocí a moderní lidé z ní pak unikli do sekulární neutrality. Mé čtení takové čisté rozdělení nepodporuje. Místo toho vidím přesun. Kosmické mýty se mění v mravní zákony; mravní zákony v posvátné říše a církve; ty pak částečně ustupují státům, národům, trhům, vědecké autoritě a dnes digitálním systémům, které klasifikují, řadí a zprostředkovávají život. Jména se mění. Hlubší nárok přetrvává.
Druhý důvod je, že mi to slovo pomáhá zahlédnout skryté posvátno uvnitř sekulárního. Moderní společnosti se často popisují jako odkouzlené. Náboženství je přiděleno soukromému životu, zatímco veřejný život má prý fungovat na faktech, postupech, pobídkách a expertize. Když si však tyto systémy nárokují nejvyšší autoritu, dělají víc než jen spravují. Začínají vyžadovat víru, loajalitu, oběť a morální podřízení. Nazývat je v takových chvílích božskými mocemi podle mě neznamená popírat jejich užitečnost. Znamená to zbavit je falešné nevinnosti a vrátit je lidskému soudu.
Třetí důvod je, že tento jazyk oživuje starší a náročnější otázku: čemu sloužíš? Po většinu dějin lidé věděli, že viditelné řády spočívají na nějakém pojetí toho, co je nejzazší. Mohli je poslouchat, bouřit se proti nim, nově je vykládat nebo se jim svěřovat, ale obvykle nepředstírali, že žádný takový nárok neexistuje. My jsme naproti tomu často pokoušeni útěchou tvrdit, že nesloužíme ničemu. Jen jsme praktičtí. Jen následujeme důkazy. Jen děláme svou práci. Jen reagujeme na pobídky. Jen jsme realisté.
Této útěše už příliš nevěřím. Podle mého názoru je každý život utvářen nějakým příběhem o tom, na čem nakonec záleží. Pro jednoho člověka to může být Bůh živé víry. Pro jiného to může být výkon, národní úděl, bezpečnost, uznání, produktivita, pohodlí, svoboda, pokrok nebo dokonce chmurné přesvědčení, že si úctu nezaslouží vůbec nic. Netvrdím, že všechna taková oddání jsou totožná. Tvrdím, že fungují více jako uctívání, než jsou moderní lidé obvykle ochotni připustit.
Tato cesta se tedy bude pohybovat od ohňových kruhů a nebeských bohů k městským kultům a posvátným králům, od monoteismu k Rozumu, od středověkých baldachýnů k národům a trhům, od průmyslových mýtů pokroku k stále neviditelnější autoritě dat, platforem a algoritmů. Cestou chci klást otázku nejen po tom, co si tyto moci nárokovaly, ale i co požadovaly od obyčejných lidí a jak jejich logika vstupovala do domovů, škol, těl a životů dětí.
Pro tuto chvíli nese nit, kterou chci držet, jediná věta: božská moc je jakákoli moc, která vlastní záměr vydává za osud, nárokuje si právo určovat realitu a hodnotu a žádá oběť prostřednictvím strachu, příslibu, nebo obojího.
Stojí-li ta věta za to, abychom si ji podrželi, pak proto, že cvičí určitý druh pozornosti. Všímej si, co je ti předkládáno jako nevyhnutelné. Všímej si, co se zdá nebezpečné zpochybnit. Všímej si, co od tebe žádá čas, loajalitu, poslušnost nebo sebeúctu, a přitom předstírá, že svět pouze popisuje. Všímej si také toho, co bys ztratil ty — nebo co bys žádal ztratit po druhých — abys tomu zůstal věrný.
Dospěl jsem k přesvědčení, že už nyní žijeme v přítomnosti bohů, ať už se je odvažujeme tak nazývat, nebo ne. Abych porozuměl tomu, jak taková moc poprvé nabyla tvaru, musím se vrátit před krále, písma a chrámy — k lidem shromážděným kolem ohně ve tmě.