Jan Verellen

Jan Verellen zkoumá, jak se lidé učí — a jak se pak nechávají měřit. Devět let strávil na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii, kde absolvoval dva velmi odlišné magisterské obory: jeden v oblasti Tělesná výchova a vědy o pohybu, druhý v oboru Podnikové inženýrství. Během té cesty se ho pevně zmocnila jedna otázka: proč se na studium hledí jako na něco, co je třeba přetrpět, místo aby bylo chápáno jako dovednost, v níž se člověk může skutečně zlepšovat?

Při hledání odpovědi na tuto otázku se naučil učit mnohem efektivněji — zkrátil svou vlastní studijní zátěž na zlomek toho, co systém předpokládá u „průměrného“ studenta, a přitom úspěšně dostudoval a žil dobrý život. Ukázalo se, že učení není dar, který někteří dostanou při narození. Je to pozornost, paměť, metoda a tichá důvěra, že schopnosti lze trénovat.

Ta myšlenka ho už nepustila. Vedla zpět k něčemu menšímu a staršímu: ke třídě, číslu napsanému červeně a lekci — vstřebané už brzy — že člověka lze zvážit, seřadit a předem mu říct, jak daleko to dotáhne. Sledovat tuto nit směrem ven, od jediné školní lavice k systémům, které uspořádávají širší svět, se stalo knihou Trůny neviditelného: dějinami „božské moci“ — mechanismu, který své vlastní uspořádání vydává za osud — a společnosti pevného nastavení mysli, vystavěné na přesvědčení, že mysl je hotová už v raném věku.

Trůny jsou psány pro dospělé. Jejich nadějná polovina — že vždy existuje víc, než pojme jakékoli číslo — je však určena všem, a tak k ní přibyli dva průvodci: Žasni, malé ilustrované příběhy pro věk 6–11 let, a Uč se, tytéž myšlenky podané starším studentům a dospělým. Dohromady tvoří jeden jediný argument, vyslovený pro tři různá období života: mysl není pevně daná a člověka, který na vlastní kůži pocítil proměnu své mysli, je mnohem těžší přesvědčit, že hierarchie světa jsou jediné, které příroda připouští.